Trujillo, 20. - 22.1. 2008

23. ledna 2008 v 0:51 | ghostdog |  Honduras 2008
Garifunsky masopust a vylet s panem Cestovatelem (doplnet text i fotos, v Guatemale internetu funguje bez problemu)

Rano v tele nas budi tropicky lijak. Privaly vody se bohuzel vraceji i nekolik dalsich dnu v Trujillu, dalsim meste na pobrezi akorat 300 km jizneji kam se presuneme. Jestli byla Tela ospala tak Trujillo je sipkova rurenka. Do totalni letargie se propadlo po rane zasazene hurikanem Mitch. Mistni lide si zvykli delit dejiny na dobu pred mitchem a po mitchi. Kdyz vzpominaji na dobu pred nim tak se zasni jak nekteri lide u nas pri vzpomince na komunismus. Pred mitchem bylo trujillo relativne prosperujicim turistickym centrem. Fungovalo tady nekolik cestovek, jazykovych skol a restauraci patricich expatum. Dnes nic z toho neexistuje a mistni profituji dle neoficialnich informaci z drogoveho prumyslu. Vzhledem k tomu, ze se po ulicich prohani vice nez mensi mnozstvi nablyskanych 4WD a vetsina mistnich travi dny obejdovanim na namesti, tak bych tomu i verila.
I kdyz Trujillo neni kdovijakym turistickym centrem, nebo mozna prave proto, pusobi na nas zvlastnim kouzlem. Centrum s veselym zlutym kostelem, pevnosti pamatujici slavnou eru piratu a bankami seskupenymi okolo obligatniho parku lezi na utesu nad morem. Plaz neni zrovna nejcistsi a nejvonavejsi ale zdalky to jde. Centrum mistniho spolecenskeho zivota predstavuje honduraska verze mcdonaldu a rilehla zmrzlinarna s cukrarnou, kam nezapomeneme alespon jednou denne zajit.
Vice nez polovinu mistni obyvatel tvori cerni Garifunane. Vetsina Vich zije ve ctrvrti na plazi pod utesem zvane CocoPando. Vypravime se tam v nedeli odpoledne, kdy maji dle Lonely Planet mistni deti na plazi predvadet spontanni tanecky. Mame vsak obrovske stesti a staneme se svedky jakesi garifyunske verze masupustu odehravajici se v CocoPando jedenkrat rocne vzdy nekdy po vanocich. 20 dospelych i deti, muzu i zen je navlecenych v habitech se vzory v pastelovych barvach, pres oblicej maji masku, na hlavach vysoke cepice polepene zrcatky a perim a na nohach krome obligatnich conversek ci jeji padelku navleky s nasitymi chresticimi muslickami. Tahle skupina doprovazena pocetnym davem cernych a nas dvou bilych divaku se presouva po vesnici a zastavuje se na vyznamnych mistech v podobe krizovatek, baru a hospod. Na kazde zastavce zacnou bubenici monotonne busit do svych nastroju, dav se prida se zpevem a tanecnici vytvori kruh v jehoz stredu se stridaji v divokem krepceni. Predvadeji tanec puntaa za sve snazeni jsou odmenovani divaky, kteri hazi na "podium" bankovky. Chodime s rozjarenym davem vic nez tri hodiny. Tanecnici jsou cim dal tim znicenejsi a to ma zabava pokracovat celou noc.
PO tomhle skvelem zazitku se celi nateseni vypravime do vesnice Santa Fe lezici 10 kilometru po pobreza od Trujilla. V autobuse potkame 78-leteho americana Zdenka. K nasemu prekvapeni n anas spusti vcelku zachovanou cestinou (jeho rodice emigrovali do USA za prvni republiky) a stane se jedinym svetlym bodem naseho vyletu. I pres svuj vek a presto ze prodelal dvakrat rakovinu cestuje pos vete s batohwem s minimalnim rozpoctem a pridava ke svym 144 navstivenym zemim dalsi a dalsi. Desetikilometrova cesta cervenym bahnem je dlazdena pouze hlubokymi kaluzemi a trva vice nez hodinu behem niz prekoname minimalne deset brodu. Jednoznacne nejhorsi cesta naseho vyletu. A Santa Fe nejhorsi misto. Plaz smrdi na 100 metru a je pokryta znacnym nanosem odpadku, mistni ostri hosi zjevne pod vlivem jsou neprijemne druzni, vesnici jezdi sem a tam tryskem na nesedlanych konich zlata mladez a co hodinu zkontroluje deni ve svem 4WD na vysokych kolech s tmavymi skly dvacetilety bos tvarici se vic nez drsne. Navic jedine dva hotely, kde jsme chteli prespat vypadaji jako by tam uz tri roky nikdo nespal. Takze cekame na bus zpet, ktery ma prijet neznamo kdy a neni vubec jiste jestli jeste dnes. Cekani nam krati Zdenek svymi hostorkami: o tom jak pomahal hasit pozar v Belice, jak spal na stadionu ve statu behem MFF v karlovych varech, jak slouzil jako vojak v Maroku, jak ucil deti v Nakaragui anglictinu a podobne. Ve tri konecne dorazi autobús a my7 stravime dalsi noc v Trujillo. A Honza si da konecne sopa marinera z kokosoveho mleka a vsemoznych mariscos. Vypada spokojene stejne jako tehotna kocka ktera dístala co zbylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soniut Soniut | E-mail | 25. ledna 2008 v 14:06 | Reagovat

Tyjo, tak to uz je kruta exotika :) Parada...

2 daniel daniel | 28. ledna 2008 v 15:01 | Reagovat

No tak, jak vidim tak se nenudíte. School bus a Zdeněk jsou zajímavý zážitky a očividně je globalizace asi dávno už i v Hondurasu.

3 Anna Schlindenbuch Anna Schlindenbuch | E-mail | Web | 30. ledna 2008 v 20:42 | Reagovat

jj exotika to docela byla. Doufam ze podobne to bude i v Belize akorat ze tam bude 100x hezci plaz. Tak se koukej zacit tesit Soniut.-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama