Tanah Toraja, Sulawesi, 27.10. – 2.11. 2004

13. září 2007 v 11:02 |  Indonésie 2004
Z Makassaru jsme se vydali na sever do oblasti Tanah Toraja, jez je snad nejvetsim magnetem turistu na celem Sulawesi. Tanah Toraja {mistnimi nazyvana familierne Tator} je nekolik desitek kilometru dlouha hornata vesnicka oblast obyvana Torajci. Jejim centrem je mestecko Rantepao, jez se na sest dni stalo nasi zakladnou.

V cetru veskereho hospodarskeho, kulturniho a spolecenskeho zivota oblasti stoji vodni buvol - vysneny majetek kazdeho Torajana. Buvoli obri slouzi jako zdroj masa pri slavnostech a jako tazna sila pro obdelavani ryzovych poli. Vzhledem k tomu, ze v rijnu jsou pred obdobium destu policka sucha jak troud a moc slavnosti se nekona uzivali si buvoli zaslouzeneho odpocinku rochnici se v bahne, okusujici strniste na polich ci koupajici si ve vode v rece. Nekteri z nich se pravidelne jednou za sest dni podivaji do vesnice Bolu, kde se na trzisti velikosti folbaloveho hriste vystavuji a prodavaji. Jejich majitele se je v ramci co nejvyhodnejsiho obchodu snazi v parnem dni udrzet na nohach pomoci vody a travy a prilis zasvineni jednci jsou na miste na posledni chvili pulirovani. Od buvoliho trziste je to co by kamenem dohodil k obrovskemu hangaru, kde se srcervouciho kviceni zpenezuji psasata. Oproti buvolum, kteri stoji volne, jsou polozena na bol a jakousi ratanovou sveraci kazajkou privazana na bambusova nositka. S pokrocilou hodinou a stoupajici vyhni v hangaru rostou zapachajici hromadky pod ocasky nebohych prasatek a u rypacku mnoha z nich se objevuje bila pena.
Jak prasatka, tak buvoli jsou zakladem kazde vydarene "ceremony". Ackoliv vetsina ceremony se kona po sklizni, v dobe turisticke sezony, nekolik z nich pripadlo i na dobu naseho pobytu. Zpocatku jsme odolavali nabidkam vsech provodcu pridat se k tlupe obtloustlych bilych cumilu s videokamerami, ale kdyz se dcera naseho domaciho jela podivat na vztycovani menhiru do vesnice sve babicky podlehli jsme. Pritomnost belochu na slavnostech Toraju je z jejich pohledu navysost zadouci. Jednak prinesou cigarety {vstupne na slavnost = kartac lepsich cigar} a penize za vstup do vesnice {za vstup se plati - vydridusi jsou to!!!} a take plati prima umera - cim vic lidi na ceremony, tim lepe pro ducha zemreleho za nejz se slavnost kona. "Ceremony" ve vesnici Bori spocivala ve vztyceni menhiru za zemrelou zenu zamozneho majitele nekolika buvolu, zabiti buvola a nekolika prasatek a jejich nasledne konzumaci. Vztycovani 4 metroveho balvanu za pomoci kladky a bambusovych tyci se ucastnilo asi 50 muzu ruzneho veku a cela akce trvala asi 2 hodiny. Vztycovani bylo misty doprovazene zajimavymi sborovymi zpevy, ktere taky spolu s kolektivnim kolovym tancem vsemu predchazely. Zvukovou kulisu tvorilo rytmicke odbijeni do gongu, u nehoz se mistni muzi stridali. Behem celeho obradu vyplivovali klimatizovane mikrobusy tlupy turistu, kteri behem 10 minut zdokumentovali co potrebovali a vyrazili za dalsi atrakci. Vsichni tak prisli o zaverecnou zranici, kdy mistni a honza dostali na papir kopec ryze a praseciho a buvoliho masa {spis speku i s kuzi s chupama}. Zpocatku jsme se divili, jak mistni s ohledem na miniporce co podavaji v restauracich, mohou vsecko snist. Tahle zahada vsak byla vzapeti vyresena. Co se nesnedlo si odnesli vsichni v uhlednem balicku svazanem ratanem domu. Cela hostina byla mohutne zalevana palmovym vinem tuak , ktere chutnalo jako burcak mixly s pinacoladou.
Krome ceremony pritahuji pozornost cumilu take pohrebiste. Nejfotogenictejsi jsou asi skaly s hroby vytesanymi vysoko nad zemi, ktere jsou oznaceny figurkami tautau zpodobnujicimi zemreleho. zajimave jsou take bohate zdobene vyrezavane rakve zavesene na skalnich utesech. Rakve se v tropickem klimatu brzo rozpadaji a odhaluji tak svuj morbidni obsah. Podoba pohrbu a pohrebist se meni vesnici od vesnice, obecne vsak plati, ze mrtvym jsou prinaseny dary v podobe cigaret, alkoholu a podobnych pozemskych pozitku. Nekde je tato vybava ledabyle rozhazena po nekropoli, jinde je uhledne sbalena do sportovni tasky.
Za pozornost stoji take samotne vesnice, z nichz se ty nejtradicnejsi skladaji pouze z typickych domu a sypek na murich nozkach se strechou ve tvaru buvolich rohu. Zakladnim materialem je drevo a bambus, ktere jsou bohate vyrezavane a malovane. Dum nejbohatsiho vesnicana se pozna podle mnozstvi zavesenych buvolich rohu v pruceli.
Velkou oblibu mezi vesnicany maji zapasy mezi zviraty a sazky na ne. Nejimpozantnejsi jsou asi zapasy 700 kilovych buvolich macku, jez byvaji soucasti "ceremony". Na dennim poradku jsou pak ilegalni zapasy kohoutu. Snad kazda rodina pro tuto prilezitost chova statneho kohouta, jehoz pan domu chodi "vencit" nesouc ho pod pazi. Mimo kohoutu a buvolu se cas od casu konaji take zapasy specialnich druhu ryb a cvrcku.
O Tanah Toraja jsem publikovala článek v Koktejlu s názvem Cigarety pro nebožtíky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama